Maturant 2008

Maturant 2008

Už je to tak dva roky, co se mě soustavně někdo z rodiny nebo ze známých mých rodičů vyptává: „Tak co, kdy vlastně maturuješ?“ Většinou následovalo: „ Á tak to máš ještě čas.“ Nedávno, ale nastal zlom (mimochodem nijak žádaný) a najednou se rozhovor o maturitě změnil ve slova: „Tak z čeho?“ „Učíš se už?“ „Hlavně to nepodceňuj...“(následuje sled pouček a zkušeností, jak a co...). Nemohu napsat přesnou minutu, hodinu, ani den, snad ani měsíc, kdy k tomuto, doslova úzkosti přinášejícímu převratu, došlo. Najednou už TA maturita není vzdálený, „nevlastní“ bod v nekonečnu, ale je až příliš nebezpečně blízko. Klepe na dveře a vkrádá se nám do snů, budíme se zmatení, jestli už to máme za sebou, nebo nás to čeká...

Možná, že se hodí přirovnat těch osm let k akordeonu. Na začátku je plný vzduchu, začínají první tóny a melodie se line dál, a dál, a je složitější, a složitější. Momentálně, bohužel, se nacházíme ve fázi, kdy dochází vzduch a měch se smršťuje, všechno se na nás tlačí. Ale obecenstvo v sále čeká, že teď to teprve začne, že zvládneme kromě zpěvu a obouruční hry, ještě tancovat, jak si kdo pískne. A to málem bez přestávky, do rána bílého. Každý den, ten stejný stereotyp, mezitím strach, co se stane, když „NESTÍHÁM!?“.

Člověk by byl vděčný, kdyby alespoň v sobotu ráno si mohl s klidem oddechnout: „Tak dneska NE!“. Nerada kazím ideální iluze o víkendu maturanta ,ale pravdou je, že i tyto dny odpočinku mnozí musí trávit na speciálních kurzech, aby se vůbec dostali někam dál, než na pracovní úřad. Odmalička  každý ví, že neděle má hodně společného se slovem „nedělat“, ovšem žijeme ve světě, kde opak je pravdou. V neděli v noci jedou šroubky na plné obrátky, aby nabraly tu optimální rychlost, protože přece jenom v pátek odpoledne dost zpomalily.

Dlouho jsem žila v omylu, že dobrý pocit z naučené látky před písemkou, znamená zaručený úspěch. Nebojte se, už nežiji ve snu! Mnohdy, si taky po náročném dni, připadá člověk jak papoušek v kleci. Řekni: „Pepíku“ a dokud to papoušek nezopakuje a zřetelně nevysloví, není ještě správným ptáčkem, se kterým je možno se chlubiti přátelům. Prostě „failed“ a tečka. Potlačuje se fantazie, jen to, co je psáno, je také chtěno. A tak s hlavou skloněnou, musíme přijímat i to, co se nepodařilo.Dnešek si žádá výsledky na úrovni, nesleduje, co se odehrává v pozadí, necení se snaha, ale výkon.

Hlava třeští, a do toho ač neradi, zapomínáme, že žijeme v rodině, kde je potřeba sem tam pomoci s nádobím i uklízením. Dávno je pryč doba, kdy jsem s šíleným breptáním a nadáváním plnila „domácí povinnosti“.  Naopak teď, odpočívám u žehlení nebo vytírám do rytmu oblíbených písniček. Věřte nebo ne, po jednom dni uklízení má člověk pocit, že konečně něco zvládl, že konečně se podařilo udělat něco pro druhé.

Život mi v poslední době přijde plný paradoxů a nečekaných zvratů, můžu si dopředu navymýšlet, čeho bych ráda dosáhla, čím se chci stát a co k tomu potřebuji, ale každý den je třeba učit se přijímat i to, co se nám nelíbí. Konkrétně u choleriků, jako já, to znamená uhasit v sobě požáry vzteku a rozhořčení nad neúspěchem, přestat se svalováním viny na někoho jiného, popřípadě na nepříznivé okolnosti. Nevzdávat se, ale vždy začínat znovu: „L‘importante è ricominciare“.  Vždyť, se musí přeci na každém dni najít něco pozitivního, tak třeba : „Hurá za 2 měsíce, 29 dnů, 8 hodin, 9 minut a 1 sekundu bude konečně úplně po všem!!!“